život v Uralu



 
 

CHOVATELSKÁ STANICE S MEZINÁRODNĚ CHRÁNĚNÝM NÁZVEM - FCI registered  husky kennel

Up

 

Příběhy s Kesi:

 

Hasky v bytě
Kesi na houbách
Pes svíčkovou sežral


 

 

 

 

Hasky v bytě  

Jsem pouze jedna z mnoha co má také doma ten severský chlupatý poklad. Určitě mi dá každý za pravdu, že žít společně s haskym v bytě často bývá více než veselé, zvláště potom v zimních měsících, kdy je pejsek zvláště aktivní. Jakmile se mu nevěnujeme poctivě každý den, podle jeho nároků, odmění nás jak zasluhujeme. No a v tom mám poslední dobou dost zkušeností. Dříve se mnou chodila moje fenka Casona do práce, ale teď musí čekat až přijdu ze školy. A tak den za dnem chystá nová překvapení. Nejprve zjistila, že loupání tapet je úžasná zábava, a vystlala celou předsíň naškubanou drtí. Tak se  tapety odstranily a aplikoval se nesmyvatelný nátěr. Ani ne za týden na to, se Kesinka rozhodla, že už se jí to nelíbí. Vyškrábala barvu z rohů a vytrhala alespoň lišty od lina. Když jsem viděla tu spoušť a nahlas se podivila dlouhým cóó, Kesina začala tak ukrutně výt a vyprávět, jak jsem to ještě od žádného psa neslyšela. Přesně ví jak vše otočit ve svůj prospěch a to tak, že mě rozesměje až mě hned všechna zloba přejde. Bohužel, to není zrovna výchovné, ale nemůžu si pomoct. To ona přesně ví a můžu říct, že její teatrální výkon se stupňuje přímo úměrně ke zločinu co spáchala. Nejdříve jsem jí omezila pole působnosti na předsíň a kuchyň, ale bohužel se záhy naučila otevírat dveře a našla si v obýváku pěkné místo na hraní přímo na gauči. A také pěknou červenou fixu, která se tak krásně kouše a co jiného, když hřebeny, kartáčky a smetáčky došly. Tak krásně vymalovaný potah na gauči už nikdo nevyčistí. A Kesina? Ještě teď má červené drápky a růžové ponožky. Je to dáreček. Ono se to lehce řekne, ten pes sem nesmí, ale problém je v tom, že má podstatně větší výdrž ve svém úsilí a když prostě chce, docílí toho tak jako tak. A tak si rozšířila revír o další místnost, nakonec s tím gaučem už žádnou parádu neuděláme. Také došlo na ložnici, ale tam sama nejde, když tam nejsem. To už mám odpozorováno. Zato ráno zaskřípou dveře, objeví se čumák a pronikavý pohled, potom se přiblíží a obchází postel ze stran a zkoumá, zda spím. Musím ji v tomhle pochválit, že pokud mám oči zavřené nebudí mě a jde pryč. Ale jakmile pootevřu sebemíň i třeba jedno oko, ví že o ní vím a začne řádit. Běhá s takovou radostí a skáče nahoru a dolu přes postel i po mě. To už se skutečně ležet nedá. Spousta lidí kroutí nevěřícně hlavou, jak je možné že jí všechny ty alotrie trpím. Musím podotknout, že když jsem jí neměla, měla jsem stejný názor. Jako: pes bude v předsíni, do pokoje nesmí, na gauč, nikdy! A podobná hesla. Ale člověk se vycvičí lépe než hasky a proč se tomu vlastně bránit, když jsou to naši miláčci a máme je rádi. Také chtějí prožít hezký život společně se smečkou a ne za dveřmi v předsíni. Buďme k nim proto tolerantní.

 Back to Top

 

 

 

 

 

 

 

 


Kesi na houbách   

Jednoho dne o prázdninách jsme se rozhodli, že půjdeme na houby. Vzali jsme pěkný košík, obuli tenisky, přikšírovali naší haskounku Kesi a vyrazili. Bohužel bylo všude sucho a my ne a ne najít houbu. Po několikahodinovém úsilí jme našli akorát zbytek po něčem, co dříve býval hříbek. Napadlo mě, že v takové nouzi by se mohlo využít psího čichu a třeba něco najít. Pokoušela jsem se Kesi vysvětlit, že zbytek nohy s torzem kloboučku je houba a přesně takovou věc má hledat. Dala jsem jí to pěkně očichat a povzbudivě křikla hledej houbu! Ze začátku se zdálo, že skutečně vyrazila hledat hříbky, když mě však zatáhla do roští k zaječím bobkům, měla jsem jasno a nadšení mě přešlo. Naši to pak vzdali a řekli, že jdou do chaty. Kesi chtěla jít taky, ale já zastavila a řekla NE! Bez hub domu nejdu! Kesi se na mě podívala a škubla hlavou směrem k našim: tak pojď, jdeme taky! A pokusila se mě skákáním rozhoupat jak vozík. Zjistila, že mě nepřinutí ani násilím, najednou se otočila a zatáhla mě přes pole na louku k bříze, kde bylo plno kozáků! Nadšeně jsem je posbírala. Kesi se podívala pohledem tak už máš houby a jdeme domů a obrátila směrem k chatě. Tímto činem mi předvedla, že prostě ví co je houba až moc dobře, akorát se může na paničku vyprdnout, nebo si z ní dělat legraci, když jí k nějakému účelu chce "zotročit"! Ty haskouni jsou tak vyčůraný….  

 

To opravdu našla Kesi!

Back to Top
 

 

 

 

 

 



 

Pes svíčkovou sežral, docela velkou!


Jednoho večera se takhle páníček rozhodl, že druhý den uvaří skvělou baštiznu. Došel do krámu pro ingredience na svíčkovou a nachystal si kilo masíčka do zeleninového vývaru. Druhý den dopoledne se začala linout úžasná vůně po celém bytě.
V kuchyni páníček pilně připravoval a Kesi ležela u trouby a hlídala maso. Po pár hodinách už to vypadalo slibně, vynikající omáčka byla hotová a maso se právě vyndalo z trouby ven. Páníček si ještě masíčko nakrájel na úhledné plátky a postrčil s talířem k zadnímu kraji linky, aby vychladlo. Napadlo mě jestli se tam předci jen nemůže čuba dostat, přeměřila jsem linku a psa pohledem, pro jistotu ještě páníčka varovala. Ten si ovšem byl 100% jistý, že maso je tam v bezpečí, atˇ ho tam nechám, že za oknem by ho oklovali ptáci. Pak že ho dá do lednice. Pro jistotu jsem nešťastně vyhlížející zvíře poslala z kuchyně pryč a zavřela dveře. Pak jsme koukali na televizi a páníček si ještě došel pro pívo. Napadlo mě, že už by to maso mohlo být studený, tak jsem zašla do kuchyně.
První co mě udivilo, bylo otevřeno. V kuchyni pak hledám maso a na talíři vidím již jen jeden plátek z osmi, tak jsem křikla směrem do obýváku: kde je to maso? Dal jsi ho už do lednice? Páníček se ozval, ne! Je na talíři na lince.
A ty jsi ho už sněd?
Ne je na lince na talíři!
Není!
Během chvilky se páníček přiřítil do kuchyně, ať si z něj přestanu dělat legraci a kam, že jsem to maso ukryla! To bylo první co ho napadlo. Mě to došlo hned a dusila jsem v sobě záchvat smíchu. Když už jsem začala smíchy prskat, páníčka to sebralo až k pláči. Jak jsem viděla, že začal červenat, bylo zle. Kesina prozřetelně již dávno byla ukrytá pod gaučem. Rozčíleného páníčka to však neodradilo a doplazil se pro ní po zemi za děsnýho supění. Snažila jsem se kontrolovat situaci, ale pořád jsem bojovala se záchvatem smíchu. Páníček odnes v náručí Kesinu do kuchyně, aby jí ukázal, že to maso, co už tam není je v ní! A to je strašně špatně! Nadzvedl Kesinu nad sporák aby se mohla lépe podívat, že tam skutečně není (I když jeden plátek nám nechala jako pozornost). Chudák vyděšené zvíře, držené nezvykle v nárůčí koplo nožičkou a převrhlo celý hrnec svíčkové omáčky co byl na sporáku. Na sebe, na páníčka, na linku, na zem, všude! To už jí páníček dal na zem a sakroval při svlékání politého oblečení. Zvedla jsem hrnec, ve kterém na dně zbylo trochu omáčky.
A pak šla uklidňovat páníčka.
Později jsme si jako delikatesu k obědu podávali každému půl plátku masa přelitého polévkovou lžící omáčky na dezertním talířku. Kesi se schovala v nejtemnější části bytu, namáčklá za záchodovou mísu, ani nedutala. Po pár hodinách vystrčila nos ze dveří a když viděla páníčka jak se mračí, zasunula se zpátky. To ovšem nebyl konec zážitků. Večer před spaním jsem ještě šla Kesi vyvenčit, vše v normálu. Vrátily jsme se a já si šla lehnout. Když už jsem se přikrývala peřinou, zaslechla jsem Kesi, jak kňučí. Napadlo mě co asi chce, ale venku jsme předce byly! Pro jistotu jsem se šla přesvědčit. Fuj to byl pohled, musela si to nechat domu! Není divu, když vylízala z podlahy i tu rozlitou omáčku. Udělalo se mi mdlo, omáčka byla zase zpátky, ovšem v dost nevalné podobě. To už jsem se nesmála.

To byl teda den a noc!

  To je svíčková, ne blitíčko!

Back to Top